Do náruče stvořitele - 1. kapitola
„Izzy prosím zastav.“ žadonila moje nej kámoška Katlie neustále. „Za chvíli budeme doma. To vydržíš.“ odmítla jsem rázně. „Nevydržím! Zastav!!“
Byly jsme na dámské jízdě na otočku v Římě a jely jsme mým černým kabrioletem. Bydlíme v Benátkách a tenhle výlet nám byl povolen jen proto, že byla sobota a obě jsme přinesly domů celkem pěkná vysvědčení, s čímž se v druháku na střední už skoro nepočítá.
„Isabelo, okamžitě zastav!!!“ už jsem to nevydržela a zajela ke krajnici. Katlie si totiž před odjezdem jaksi zapomněla odskočit. To má z toho, jak se pořád motá kolem kliků, které ani nezná. Otevřela dveře a vyběhla ven z auta. „Za chvilku sem zpátky.“ zavolala na mně a ztratila se v lese. „Páni, ta se fakt vypařila.“ konstatovala jsem a až později si uvědomila, jak trefná byla tahle poznámka.
Zůstala jsem čekat v autě a zaposlouchala se do písně, která se linula z rádia. Když skončila, podívala jsem se na hodinky. Katlie byla pryč pět minut. Rozhodla jsem se, že na ni ještě chvíli počkám. Jenže po dalších pěti minutách značně stoupla moje netrpělivost. S každou další minutou jsem byla neklidnější a asi po čtvrt hodině jsem to nevydržela, vylezla z auta, zamkla ho a šla ji hledat.
V lese se drželo vlhko a mlha. Zavolala jsem na ni a šla hlouběji do lesa. „Katlie? Katlie kde si?!“ volala jsem co nejhlasitěji a všimla si, že je na mém hlase znát notná dávka zoufalosti. Začínala jsem o ní mít strach. „Katlie!!!“ zaječela jsem už úplně zoufale. Procházejíc lesem jsem se nakonec rozeběhla.
Doběhla jsem na louku, předklonila se a začala popadat dech. Bezděky jsem si vzpomněla na příběh. Který se stal mojí babičce. Jmenovala se Penelopa Stonewood. Už jako malé mi vyprávěla příběh o jejím dvojčeti, Pandoře. Žily v dětském domově, protože jim na jejich třináctiny umřeli rodiče. Po třech letech strávených v sirotčinci se rozhodli utéct. Na jejich šestnáctiny byl úplněk a ony se šly vykoupat k jezírku v lese, aby to alespoň trochu oslavily.
Najednou prý zaslechly nelidský křik a začaly utíkat. Pandora postrčila Penelopu napřed. Ta se neohlížela a běžela co nejrychleji pryč. Když doběhla na kraj lesa, zastavila se a ohlédla po svém dvojčeti, ale po Pandoře nebylo ani stopy. Babička už ji nikdy neviděla.
Brala jsem to jen jako povídačku pro děti, kterou si vymyslela, abych se nikam nevydávala sama. Smála jsem se tomu a s mým rostoucím věkem jsem na ten příběh zapomněla. Před rokem babička umřela, a i když dosáhla úctyhodného věku, zdáli se mi okolnosti její smrti jaksi podivné a nejasné. Avšak má náhlá situace dodávala jejímu příběh, a to přiznávám jen nerada, na věrohodnosti.
Zmateně jsem přešlapovala uprostřed mýtiny, rozhlížela se kolem sebe a neustále zoufale volala Katlieino jméno. Ale odpovědí mi vždy bylo jen hrobové ticho. Třeba je přece jen někde poblíž a jen mně neslyší. Pomalu jsem prošla přes mýtinu k jejímu okraji a začalas lesa opět volat její jméno. Došlo mi, že si jen snažím vsugerovat plané naděje. Ona se snad fakt vypařila.
Přemýšlela jsem, co dělat. Ke svému kabrioletu bych cestu bezpochyby našla. Mohla bych dojet do nejbližšího města a nechat po ní vyhlásit pátrání. Ne. Hned jsem tu myšlenku zavrhla. Nejbližším městem bylo Orvieto, asi dvě hodiny cesty pokud bych jela nejvyšší povolenou rychlostí.
Mohla jsem třeba nasednout do auta, vrátit se do Benátek a říct, že se katlie rozhodla letět zpátky letadlem, a že mně tam nechala jen s lístečkem, který jasně říkal, že se o ní nemám bát a že brzy dorazí. Ne!! To bylo ještě horší než první možnost, a když by Katlie nedorazila, naši by mně roztrhli vejpůl. Nebo jsem mohla bloudit po lese, hystericky křičet a nakonec se stát třeba večeří pro hladové vlky nebo co ještě v lese žije.
Hmmm, jak jsem tam tak přemýšlela, ani jsem si nevšimla, že oblohu zatáhly mraky. No bezva. Mrkla jsem na hodinky. Od Katlieina zmizení uběhlo třičtvrtě hodiny. Abych stihla dojet do Benátek ještě před setměním, musela bych být už někde blízko Verony.
Prask!! Z mého přemýšlení mně vytrhl zvuk někde za mnou. Prudce jsem se otočila a periferně zahlédla, jak se něco mihlo nalevo ode mě. Pomalu jsem otáčela hlavou ze strany na stranu, aby mi nic neuniklo. Nic podezřelého jsem neviděla. Vlastně jsem jen tupě zírala do houstnoucí tmy. S hlubokým povzdechem jsem se rozhodla vrátit do svého suprového kabrioletu a až tam se rozhodnout, co dál. Otočila jsem se směrem, odkud jsem přišla.
Vykročila jsem. Náhle mně za zápěstí chytla silná chladná ruka. Vypískla jsem a otočila se na toho útočníka. Kdybych nemněla své slušné vychování, zírala bych na něj s otevřenou pusou. Panebože! Byl úžasný. Vlasy s přírodním rozcuchem, tmavé oči jako sama noc, jemné rty… moment, u těch jsem se zarazila. Vyceněné bělostné zuby… to byl tedy vražedný výraz. Takhle byl nádherný. Tedy vlastně byl by, nebýt jeho výhružného postoje a vražedného výrazu, který vypovídal něco typu: já jsem vlk a ty karkulka, myslivec nikde. On byl lovec, já oběť. Netušila jsem, co to jako má znamenat a kdyby mi z nevysvětlitelného důvodu nenaháněl hrůzu, asi bych mněla plnou pusu nějakých sarkastických poznámek. V tom jsem byla dobrá.
„Vypadáš ještě chutněji než ta druhá.“ Pronesl jakoby nic. Moment. Počkat. Ta druhá. Není to… Nemohla to být… „Katlie?!“ zašeptala jsem vystrašeně. Nasadil naštvaný výraz. „Ty si snad myslíš, že se obětí ptám, jak se jmenují?! Mněla nakrátko ostříhané blond vlasy, modré oči a myslím, že i nevkusnou rudou rtěnku.“ Pomyslela jsem si, Katlie. Jenže on ještě neskončil. „To ty vypadáš líp. Dlouhé hnědé vlasy, zelené oči, decentně namalovaná.“ Víc zesílil svůj kamenný stisk a přitáhl si mně blíž. „Sem Edward.“ zašeptal a mně ovál jeho ledový dech. Instinktivně jsem odpověděla „Isabela.“ Přidušeně se zasmál. Natočil mi hlavu na stranu. Otřel se mi rty o hrdlo. Lačně se mi do něj zakousl. Zavřískla jsem bolestí. Všechno se mi začalo jakoby rozmazávat před očima. Najednou se Edward nedobrovolně odtáhl. od té chvíle jsem si toho moc nepamatovala, ale mám dojem, že jsem tam zahlédla něco jako ducha, co se vznášelo nad zemí. Byla to šestnáctiletá Pandora Stonewood, kterou mi ukazovala babička na jejich společné fotce.